Toulky zapomenutou plání Usangu v Tanzánii

„Kdo se během dne hodně toulá, hodně se naučí.“ (svahilské přísloví)

Červenec 2015, letiště Václava Havla – poslední kontakt s Evropou a jde/letí se do neznáma. Byly jsme dvě. Spolužačky, dobré kamarádky a dobrovolnice neziskové organizace Maendeleo. Po dvou letech nás čekala konečně cesta, o které jsme dlouho slýchávaly, něco, pro co jsme pilně pracovaly a o čem jsme snily. Odletěly jsme na dva měsíce na chudý venkov na jihozápad Tanzanie, kde Maendeleo podporuje přibližně stovku drobných pěstitelů rýže a to zejména za pomoci zemědělských mikropůjček a vzdělávání.

Bělošky v Tanzanii těžko zapadnou

Toužily jsme zapadnout a žít jako tamní obyvatelé. Chtěly jsme spát tam, kde spí, jíst to, co jí a platit tolik, kolik platí místní. Zdálo se to jako banální cíl, jenže s naší barvou pleti to byl trochu oříšek. Nedaly jsme se 🙂

Ubytování bylo podle představ. Lokální, cihlový domeček s hodným stařečkem Babuem. Pár spolubydlících tam ale bylo navíc. Třeba blechy, které nám tam zanechal místní kocour. Ty nás opravdu netěšily. O lokální jídlo také nebyla nouze. Teda alespoň většinou. Rýže, rýže, rýže… Někdy 2x, někdy 3x, někdy 4x denně… Někdy s fazolemi, jindy s hráškem, často se špenátem a rajčaty, ale někdy také samotná.

Všichni se o nás pěkně starali. Takový běloch v obýváku, to je pocta. Takže to chce navařit něco dobrého, třeba maso s rýží? Zní to na první pohled skvěle, ale my v Evropě máme o dobrém mase trochu jinou představu. V Tanzanii to funguje tak, že přijdete k řezníkovi a on Vám prostě ukrojí z háku to, co je zrovna na řadě. Mezi levnější variantu hovězího masa, tedy tu, kterou většinou dostaneme naservírovanou my, patří obecně vnitřnosti.

Dál už je to na vaší fantazii, co si vymyslíte, zda kousky nenápadně hodíte kočce pod stůl, schováte je do ubrousku, anebo si třeba vyberete jeden nejméně „divný“ kousek a pokusíte se ho alespoň nějak požvýkat.

Největším zádrhelem pro nás ovšem bylo placení. Bílá pleť totiž v 99 % případů vyvolává pocit plné peněženky. Nám se to ale nelíbí a tak se jde na smlouvání. Klíčem k úspěšnému smlouvání je místní jazyk – svahilština. Osvojily jsme si oblíbenou větu „Unapunguza?“ (Slevička by nebyla?) a ceny klesaly 🙂

Přes veškerou snahu zapadnout mezi místní nás stejně vždy prozradila barva pleti. Místní děti mají obzvlášť v oblibě pokřikovat wazungu, wazungu (běloši, běloši). Takže „tajné mise“ nemusíte ani zkoušet. Člověk si na to všude přítomné pokřikování brzy zvykne.

Tanzánie je země neskutečně zajímavá, s milými lidmi a nádhernou přírodou. Pokud uvažujete o cestě do Afriky, Tanzánii byste si rozhodně neměli nechat ujít. Prohlédněte si fotoreportáž Barvy Tanzanie, uvidíte, že se do ní zamilujete!

V Tanzánii si z plynutí času nic nedělají

V Evropě máme změnu času 2x do roka. V Tanzanii se čas nemění. Přesto je úplně jiný. Takový… nepolapitelný. Jak jsem již zmínila, naše organizace poskytuje mikropůjčky tamním farmářům, aby mohli efektivněji a zároveň šetrněji pěstovat rýži.

Důvodem naší cesty byl monitoring projektu a komunikace s farmáři. Přesto, že se to zdá jako snadný úkol, honba za farmáři leckdy trvala několik dní. Když si dáte sraz na osm, znamená to většinou, že těsně před osmou farmář opustí dům a jde kamsi na pole. Po obědě dorazí, anebo taky ne. Však zítra je taky den…

Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Na kole cestou, necestou

Jelikož podporovaní farmáři bydlí v několika různých vesnicích, pohybovali jsme se tam převážně na kole. Je to paráda, kochat se okolím a brázdit prašnými cestami. Zní to idylicky, ale i jízda na kole má svůj háček. Všudypřítomný prach na nezpevněných cestách v sobě schovává opadané větvičky místních bodláků se zákeřnými trny… a nám se vždy podařilo na ně natrefit v tu nejnevhodnější dobu na nejnevhodnějším místě.

Ale kam se nedá dojet, dá se dojít. Navíc místní obyvatelé jsou velmi laskaví a po ruce mají vždy nějaký kousek staré pneumatiky a lepidlo.

Co se týče veřejné dopravy, tu jsme využívaly na přesun do nedalekého města Mbeya. To byl tedy zážitek. Z naší vesnice jsme nejprve musely absolvovat cestu na motorce do vedlejší vesnice, kde už začíná asfaltová silnice. Vlezly jsme se na ni bez problému ve třech (tedy my dvě a řidič), a poté už jsme jen čekaly, co přijde dnes, jestli řidič pohodář, nebo závodník.

Závodníka asi není třeba představovat, jste zkrátka rádi, že jste dojeli, ale pohodář by si možná malé vysvětlení zasloužil. Z rádia přimontovaného na řídítkách se line hlasitá hudba a i místní cyklista nás dokázal předjet na rozvrzaném kole!

Po jízdě na motorce již pokračujeme tzv. daladala – místní dodávkou. U nás by byla pro 9 lidí, v Tanzanii je běžně pro 25. Volné místo se vždycky najde.

Jak na hygienu v období sucha?

Na závěr něco málo o hygieně. Kdysi jsem se řídila pravidlem, že bez sprchy do postele nevlezu. Časy se ale mění a návyky také. Období sucha je období sucha. Vody na vesnicích v té době není nazbyt. A tak se nám stávalo, že nám musel stačit lavor s nahřátou vodou od sluníčka dvakrát týdně. Nic se nesmí přehánět.

O Africe se říká, že buď si ji zamilujete, nebo už se nevrátíte… A tak už se těším na září, kdy se tam znovu vrátím!