I když je život v Ghaně mnohokrát složitější než u nás, místní jsou trpělivější. Několikahodinové čekání na dodávku tro-tro je příležitostí si popovídat a získat pár zkušeností běžných dní.
„Jak dlouho tady ještě dnes budu čekat?“ Tato otázka zaměstnávala moji mysl na počátku mého prvního pobytu v Ghaně pokaždé, když jsem se potřebovala přesunout do vedlejší vesnice nebo do vzdálenějších měst. Oprýskaná šestnáctimístná dodávka zvaná v Ghaně „tro-tro“, či přiléhavěji „kostitřes“, vždy nakonec přijela. Často po pár minutách čekání, nebo také po hodině. Nikoho to ale nevyvedlo z poklidu a nesmazalo úsměv ze rtů.
Věřící Ghaňané
Postupně jsem nejen prostřednictvím cestování tro-trem pochopila, že Ghaňané jsou trpěliví, tolerantní a věřící. Věří, že tro-tro brzy přijede, ale také věří v různé bohy a spirituální svět. Na severu v Alláha, na jihu v Ježíše Krista. Víra má v životě Afričanů nezastupitelné místo.
export_hs_gallery
Náboženské nápisy píší Ghaňané na autobusy, tro-tra i na stříšky těch nejmenších stánků, v nichž místní ženy prodávají nejrůznější ovoce, zeleninu a lokální produkty. Křesťanský znak „akceptovat Boha“ objevíte dokonce i na všudypřítomných plastových židlích v těch nejzapadlejších hospůdkách a znělky duchovních písní linoucích se z mobilů nejsou žádnou raritou.
Do každodenní součásti života Ghaňanů se ale také promítá svět magie a kouzel. Nezáleží na úrovni dosaženého vzdělání, nezáleží na bohatství a sociálním statusu. Víra v existenci a moc čarodějnictví, šamanismu a vúdú, místními označovaného jako „džu-džu“, prostupuje všechny skupiny společnosti, zatímco my Evropané máme tendenci tento svět odsouvat do říše pohádek.
Na můj dotaz, jaký je rozdíl mezi čarodějnictvím a vúdú, mi každý odpoví, že zatímco od kouzel vúdú se dá osvobodit nalezením a zničením předmětu, který ukryje škodící osoba do domu svojí oběti, vymanit se z kouzel čaroděje je podstatně složitější, protože čaroděj nepoužívá žádné předměty a proklíná pouze slovem, jehož jedovatý dosah se velmi těžce odhaluje. Dokonce mě někteří upozorňují, že bych měla přestat cizím lidem, které potkám na ulici, prozrazovat svoje jméno, protože by se mohlo stát, že by znalost mého jména usnadnila rituál prokletí mojí osoby v případě, že by mi chtěl někdo uškodit.
Jak je to s AIDS?
Podstatnou část mozaiky ghanské každodennosti vyplňuje nemoc HIV/AIDS. Ta je v Ghaně vnímána jako stigma, nicméně to, že mohou výsledky HIV testů potvrdit tuto nemoc, ještě nemusí nutně znamenat, že je člověk skutečně nakažený.
Lidem, kteří prodělali těžkou malárii, jsou oslabení či podvyživení, může běžně prováděný test prokázat v krvi virus HIV, který se ale ve skutečnosti v těle nevyskytuje. Údajně dokonce existují léčitelé a doktoři, kteří dokážou virus HIV vyléčit během jednoho roku pomocí bylinek. I to je ghanská realita, o které se v českých médiích nepíše.
Není, kam spěchat
Alespoň dvakrát týdně jsem si chodívala kupovat pražené oříšky ke starší rozcuchané, věčně se usmívající paní. Nikde jinde ty oříšky nechutnaly tak báječně jako u ní. Možná proto, že je připravovala s úsměvem na rtech, přestože její život není jednoduchý. Všechno je prostší, ale opravdovější. Lidé přívětiví a přátelští.
Děti i dospělí na mě na ulicích povolávají: „Obruni, how are you?“ Ptají se: „Bílá ženo, jak se máš?“ A mně už vůbec nevadí, že na tro-tro čekám už hodinu a půl. Vždyť není kam spěchat.
Pavla Krystýnová je absolventkou žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Po zkušenostech z dobrovolnického pobytu v Bawjiase se rozhodla pokračovat ve studiu mezinárodních rozvojových studií na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci. Stála u zrodu občanského sdružení Akwaaba, v němž druhý rok aktivně působí a angažuje se v podpoře projektů domova pro osiřelé děti United Hearts Children Centre v ghanském Bawjiase. Její aktivity podpořil Expediční fond.
