Angola – země plná kontrastů

Do Angoly jsem odletěl v polovině května. Po klasickém maratónu před odjezdem jsem si až v Londýně na letišti začal uvědomovat že letím do Afriky, která pro mě vždy zosobňovala magický, neznámý kontinentem o jehož fungovaní jsem měl pouze mlhavé představy. I přesto že jsem několik dní poctivě “ serfoval “ na internetu a vyhledával informace a jako malej kluk pročítal s nadšením cestopisy Zikmunda a Hanzelky či Livingstona, upřímně jsem si nedokázal představit do čeho vlastně jedu.

Spolu s kolegou z plzeňské organizace Todero jsem vyrazil do Angoly na pozvání kanadské vlády, která organizuje krátkodobé studijní pobyty pro humanitární pracovníky ze zemí bývalé východní Evropy. Účelem těchto cest by mělo být seznámení s místní komunitou nevládních organizací a jejich projekty, základní monitoring a možnost následné implementace rozvojových projektů v několika předem vybraných afrických státech. Jedním z důvodů proč jsem osobně volil návštěvu Angoly byla mimo jiné předchozí zkušenost mojí kolegyně Kateřiny Stejskalové, která tuto zemi navštívila na jaře roku 2002, těsně po ukončení vleklé občanské války. V té době hrozil v Angole hladomor a hlavním cílem její návštěvy bylo vypracování střednědobého programu pomoci Angolské charitě a následně místním městským a venkovským komunitám. Na základě jejich zprávy byly osloveny Charity v jednotlivých zemích světa, které podle svých možností věnovaly finanční prostředky na implementaci tohoto projektu.

Občanská válka

Po příletu na luandské mezinárodní letiště jsme u dvou místních obchodníků okamžitě vzbudili živý zájem. Vzpomínka na přibližně 60 českých specialistů, kteří zde v 80. letech byli uneseni a déle než rok drženi v zajetí jedné z válčících stran je zde dodnes živá. Samozřejmě i mnoho dalších rozhovorů během našeho pobytu se točilo okolo občanské války, která znamenala pro angolskou společnost katastrofu, z jejichž následků se bude ještě dlouho vzpamatovávat. 

Válka trvala s různými přestávkami více než 25 let. Od zbrklého odchodu Portugalců v roce 1975 bojovalo v zemi několik znepřátelených táborů, z nichž se postupem času vyprofilovaly dva nejvýznamnější- MPLA a UNITA. Díky studené válce a vměšování velmocí získal klasický postkoloniální boj o uzurpaci moci silně ideologický podtext. Levicovou MPLA, která držela pobřežní oblasti bohaté na ropu, podporoval především sovětský blok včetně bývalého Československa. “ Pravicová “ UNITA, podporovaná USA a Jihoafrickou republikou ovládala hlavně vnitrozemí, které je pověstné svými pohádkovými nalezišti diamantů. Obě strany tak měly celkem reálné důvody proč držet své představitele v dostatečné vzdálenosti od kulatých stolů. Podle různých zdrojů např. UNITA, kterou v polovině 90. let přestala podporovat dokonce i CIA, stále vydělávala ročně přibližně miliardu dolarů z prodeje diamantů, což stačilo k financování celkem slušného válečného byznysu. Mírové dohody z roku 2002 byly podepsány těsně po zabití dlouholetého předáka UNITY Savimbiho a jejich obsahem bylo proporcionální rozdělení vlády a mocenských postů mezi obě válčící strany a stanovení termínu vypsání svobodných voleb. 

Prvních několik dní v hlavním městě Luanda jsme strávili především rozhovory s představiteli místních nevládních organizací, které by v budoucnu byly schopny a hlavně ochotny spolupracovat na implementaci našeho projektu. Velmi stručně se jedná o malé vodní či větrné mlýny, které by ulehčily život a práci venkovských komunit, které se v současné Angole pozvolna vrací k normálnímu životu. V průběhu válečných střetů byla totiž většina z nich přinucena opustit svoje vesnice a uchýlit se do příměstských oblastí.

Nejširší nabídku průvodců a map Angoly (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Bez účasti společnosti…

V zemi, jejíž rozloha je třikrát větší než Francie, a v které žije odhadem okolo 12 milionů obyvatel tak dnes pouze na hlavní město Luandu připadá 4-5 milionů obyvatel. Většina z nich, když nepočítáme stylové centrum pro obchodníky a vládní úředníky, žije v okrajových čtvrtích či ve slumech. Jejich životní podmínky jsou často katastrofální, hlavními problémy se kterými se potýkají je především zásobování vodou a likvidace odpadu. Humanitární organizace sice organizují celou řadu programů, ovšem jedná se o problematiku natolik komplexní že jedinou účinnou změnu by mohla vyvolat programová a cílená intervence státu. Zde se ostatně dostáváme k jednomu z klíčových problémů celé řady afrických zemí, nejenom Angoly. Zatímco jejich nerostné bohatství či půdní zdroje vytvářejí obrovský potenciál, z tohoto bohatství reálně profituje pouze úzká vládnoucí vrstva bez účasti většiny společnosti. Nevládní organizace se pak dostávají do nezáviděníhodné situace, kdy sice vykonávají reálnou a potřebnou práci, kterou by však z podstaty věci měl vykonávat stát a jeho orgány. Tento začarovaný kruh samozřejmě šikovně využívá mnoho místních vládců či zkorumpovaných režimů. 

Jednou z absolutních nutností pro obnovu válkou zničené země je tak především vytváření podpůrných a motivačních programů pro obyvatele příměstských oblastí. Jejich kořeny totiž vycházejí právě z venkovských komunit. Jejich násilný odchod z venkova nebyl spojen s přirozenou urbanizací ale znamenal spíše jejich další zbídačování. Podpora a motivace k návratu a obnovení života a práce venkovských komunit se tak i přes řadu problémů jeví jako jeden z nejdůležitějších úkolů pro budoucnost.

Hromadný návrat uprchlíků

V oblasti, která dnes zažívá hromadný návrat uprchlíků a patří mezi válkou nejvíce postižené jsme trávili druhou polovinu našeho pobytu. Provincie Huambo leží na náhorní plošině ve výšce přibližně 1500 metrů nad mořem. Hlavní město Huambo bylo po mnoho let centrem prudkých bojů mezi jednotkami UNITA a MPLA, ale na mnoha místech je stále patrná vznešenost portugalské koloniální architektury a urbanismu. Snahy Portugalců ostatně dobře dokresluje i dodnes používané dřívější jméno města – Nový Lisabon. 

Kromě všudypřítomných agentur OSN jako jsou UNHCR či UNESCO, se kterými se setkáte prakticky všude ve světe zde najdete i celou řadu organizací specifických právě pro místní region či Angolu jako takovou. Obrněné vozy organizací, které se věnují odminování angolských minových polí, potkáváte prakticky na každém kroku. Podobně i hlavní nástěnka v kanceláři jedné z nich je smutným seznamem, který eviduje stále nové a nové oběti těchto zákeřných zbraní. Obětmi jsou většinou malé děti z venkovských oblastí a přestože organizace obdržely podrobné mapy zaminovaných oblastí a její pracovníci jsou prakticky stále v poli, před nimi je pořád mnoho práce, která se střízlivě odhaduje na několik desítek let.

Naším hlavním partnerem v Huambu se stal Development Workshop, místní nevládní organizace, která se soustřeďuje právě na vesnické komunity a dále na chudinské čtvrti na okrajích Luandy. Zabývá se především hloubením studní, rozvodem vody, stavbou jednoduchých domků pro vesničany z tzv. “ adobe “ cihel které jsou dobře známé z české vesnice jako tzv. vepřovice. Hlavní myšlenkou jejich práce je obnovit tradiční dovednosti místních obyvatel a ty následně zefektivnit a posunout dál takovým způsobem, kdy mentální a fyzický rozvoj místních komunit zůstane úzce propojen. Jejich záběr je tedy přirozeně komplexnější a sahá např. i do sektoru vzdělávání. V Huambu, jednom z největších měst Angoly např. neexistují tištěné noviny či časopisy. O internetu snad ani nemá smysl hovořit a v případě že seženete dostatek financí na pořízení satelitu, jste v 99% odkázáni na státní propagandu. Aktuálním projektem Development workshopu se tak stalo vydávání měsíčníku v místním jazyce mbundu. Nejenže je časopis určen především místním komunitám, ale jejich představitelé dostávají zároveň možnost vyjádřit na stránkách časopisu svoje názory a zkušenosti. 

Poslední dva dny v Angole jsme strávili opět v Luandě. Budovy bankovních společností a nablýskané mercedesy v centru působily po návratu z provinčního venkova mírně řečeno jako pěst na oko. Paradox, který je typický pro mnoho afrických zemí, nejen pro Angolu. V případě, že by v Angole dlouhodobě fungovala normální demokratická společnost a byl zajištěn rozvoj v mírových podmínkách, za několik let by pravděpodobně tato země mohla organizovat rozvojovou pomoc pro Českou republiku a ne naopak. Realita je ale jiná a země bude nejspíš i v následujících letech závislá na potravinové pomoci či na rozvojových projektech. 

Doufejme že částečný návrat venkovských komunit k jejich přirozenému způsobu života a důraz na vzdělávání společnosti a šíření svobodných informací budou znamenat alespoň částečnou naději pro vymanění země ze současného marasmu.