Rodák z Prahy se stal významným účastníkem další výpravy hledající již třicet let ztracenou Franklinovu výpravu na sever. Heinrich Klutschak pozoroval zvyky Eskymáků a vydal o nich i svůj vlastní cestopis.
Heinrich Klutschak
Mezi posledními výpravami, jež se vydaly po stopách zmizelého J. Franklina, byla malá expedice, kterou na Zemi krále Viléma v roce 1878 vedl americký jezdecký důstojník Frederick Schwatka (1849–1892). Jedním z účastníků byl pražský rodák Heinrich Klutschak. Pocházel z rodiny novináře Franze Klutschaka, zakladatele listu Bohemia a ve 40. letech 19. století vydavatele časopisu Panorama des Universums a před K. Havlíčkem i České včely. F. Klutschak vydal i dlouhou řadu průvodců po Praze a několik vlastivědných prací o různých oblastech Čech.
H. Klutschak studoval na pražské německé technice zeměměřičství, získal přitom dobré znalosti kartografie a od počátku projevoval značnou kreslířskou zdatnost. Absolvoval dělostřelecké učiliště a více než pět let (1866–71) sloužil v rakousko-uherské armádě. Po propuštění z jejího svazku odešel do Spojených států.
První zkušenosti a velká výprava
S velrybáři se vydal do zátoky Repulse Bay na severním okraji Hudsonova zálivu a po návratu do USA podnikl výpravu do jižního Atlantiku. V roce 1877 vyplul na lodi Flying Fish spolu s lovci tuleňů z přístavu New London přes Kapverdské ostrovy k rovníku. 22. září 1877 dopluli k ledem pokrytému souostroví Jižní Georgia, které před nimi objevil americký velrybář J. Weddell a po něm je navštěvovali jen lovci velryb a tuleňů. Spolu s lovci vystupoval Klutschak na pobřeží, kde měl příležitost pozorovat faunu, která se ve velkém počtu objevovala na zasněžených březích polárního moře.
Leden a únor představovaly pro lovce tuleňů vrchol sezony, a tak až poslední únorový den roku 1878 nastoupila Flying Fish na zpáteční cestu. Klutschak během pobytu u břehů Jižní Georgie stačil vytvořit geografický náčrtek souostroví ležícího na okraji Antarktidy a zveřejnil jej ve vídeňském časopisu Deutsche Rundschau für Geographie und Statistik (1881). Lovecká výprava se vracela přes brazilský přístav Pernambuco, kam doplula v dubnu 1878, do Spojených států.
Zkušenosti získané v polárních krajích zavedly H. Klutschaka mezi členy nevelké výpravy, kterou chystal americký jezdecký poručík Frederick Schwatka. Dalšími účastníky byli zpravodaj listu New York Herald (který expedici finančně podporoval) William H. Gilder, Franz F. Melms a zkušený průvodce velrybářských výprav do severních moří Josef Eberbieng (vlastním jménem Adlala), kterého všeobecně nazývali Eskymák Joe. Cílem výpravy bylo hledání dalších stop po zmizelé výpravě britského admirála Johna Franklina.
Eskymácký výcvik
Počátkem srpna 1878 přistál škuner Eothen v Hudsonově zálivu a Schwatkova výprava se od místních obyvatel učila přezimovat v drsných arktických podmínkách. Její členové se vydávali s místními Inuity (Eskymáky) na lov a učili se orientovat v zasněžené krajině. Pozorovali způsob stavby eskymáckých ledových příbytků. Začali se stravovat převážně syrovým masem, které pomáhalo přežit v dlouhé zimě, jež přicházela po předešlých týdnech bouří a dešťů již v říjnu.
V mrazivých týdnech na přelomu let 1878–79 navštěvovali Schwatkovi muži eskymácká obydlí, pozorovali zvyky Inuitů. Stávali se Eskymáky mezi Eskymáky, jak vystihl přístup americké expedice Heinrich Klutschak. Pražan na americkém severu si pečlivě všímal obyčejů místních obyvatel, např. tetování, kterým se označovali příslušníci jednotlivých komunit. Popsal způsob jejich stravování i tradičního léčitelství (např. předcházení a léčení sněžné slepoty). Na čtenáře pokryteckého 19. století působily pikantním dojmem partie o sňatkových obyčejích obyvatel amerických polárních končin.
S blížícím se jarem roku 1879 vrcholily přípravy Schwatkovy výpravy na cestu po stopách Franklinových námořníků. S eskymáckými průvodci, kteří rozšířili expedici na sedmnáct, se vydala 1. dubna na psích spřeženích k ústí Velké rybí řeky a odtud na Zemi krále Viléma. Hornatým terénem, přes zamrzlé zálivy a zátoky se dostala k Herschelovu mysu, který v roce 1839 označili P. W. Dease a Thomas Simpson jako nejsevernější bod, kterého při svém putování polárními oblastmi dosáhli. V první polovině června (12. 6.) pokračovali po krátkém odpočinku k místům, kde se podle starších svědectví měly nacházet stopy po účastnících Franklinovy výpravy. V rozhovorech s Inuity se dozvídali další podrobnosti o jejich postupu. Člun se zásobami tažený zbývajícími námořníky symbolizoval usilovný pochod „bílých mužů“ na jih.
Zbytky Franklinovy výpravy
Jako klokočí na růženci vroubily Zemi krále Viléma připomínky tragédie britské námořní výpravy z let 1846–48. Schwatkova výprava došla na dohled zátoky, kde v dubnu 1848 posádky opustily své lodi, které beznadějně uvízly v ledu. Medaile, kterou kdysi obdržel poručík John Irving za vítězství v matematické soutěži na námořní akademii, připomněla jednoho z mužů, kteří se před třiceti lety vydali na cestu polárními pustinami.
Na mnoha místech nacházeli Schwatkovi muži zbytky oděvů a drobné kovové předměty, které kdysi patřily členům britské expedice. Objevili i součásti přístrojů, které důstojníci Franklinovy výpravy mohli používat k meteorologickým pozorováním, případně ke sledování proměn zemského magnetismu. Nikde však nebyly sešity a papíry se zápisy o jejich pozorování. Nepotvrdila se zpráva o existenci deníku, o němž hovořili Eskymáci ještě v roce 1872.
Na přelomu let 1879/80 neustali Schwatkovi muži v objevování a mapování málo známých míst na severu amerického kontinentu. Vydali se na průzkum Velké rybí řeky a některých ostrovů v přímém sousedství kanadské pevniny. Teprve v srpnu 1880 nastoupil Frederick Schwatka se svými průvodci na škuner George and Mary a 22. září 1880 přistáli v přístavu New Bedford (Massachusetts) na pobřeží Atlantiku.
Smutný konec úspěšného Pražáka
O Schwatkově výpravě vycházely v pražské Bohemii zprávy, které podle dopisů H. Klutschaka upravoval redaktor Josef Willomitzer. Heinrich Klutschak se na krátký čas vrátil do Evropy a přednášel o arktických zážitcích Schwatkovy výpravy. Vydal ve Vídni cestopisnou knihu, kterou nazval Jako Eskymák mezi Eskymáky (Als Eskimo unter Eskimos, 1881). Věnoval ji hraběti Wilczekovi, možná i proto, že doufal ve finanční podporu, podobnou, jakou od Wilczeka obdržela v roce 1872 rakousko-uherská polární výprava J. Payera.
Zakrátko se vrátil do Ameriky a doufal, že zde najde uplatnění. Onemocněl tuberkulózou a jen zdáli mohl sledovat cesty Fredericka Schwatky při sjíždění řeky Yukonu na Aljašce a jeho objevování neznámých indiánských kmenů v Novém Mexiku. Pro nemocného a nemajetného Klutschaka získali přátelé v lednu 1890 umístění v domově pro opuštěné námořníky na Staten Islandu. Sněhová bouře mu neumožnila přestěhování, a tak Klutschak zemřel 26. března ve svém newyorském bytě.
Ve Spojených státech zvolna mizelo vědomí o účasti pražského rodáka v expedici, která významně přispěla k odkrývání tajemství zmizelých námořníků z Franklinovy výpravy. Údaje o něm však lze najít v Ottově slovníku naučném (1899), zatímco rakouská biografie jej zmiňuje několika řádky v hesle věnovaném Franzi Klutschakovi. V meziválečném období vyšla v Liberci kniha Franze Weigerta Auf der Suche nach Franklin, určená mládeži, která vznikla na základě cestopisu H. Klutschaka. V roce 1987 vyšel anglický překlad Klutschakova cestopisu (Overland to Starvation Cove, Toronto – Buffalo – London) se zasvěceným úvodem profesora Williama Barra z University of Saskatchewan. Českému čtenáři připomněl H. Klutschaka krátkou poznámkou ve své knize Arktida stopami průkopníků novinář Stanislav Bártl.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
