(* 1886 Krymsk, Krasnodarský kraj, Rusko, † 1949 Barguzin, Burjatská autonomní republika, Rusko) – českoruský zoolog
Vůbec nejstarší přírodní rezervací v Asii je Barguzinskij zapovědnik u Bajkalu, zřízený během první světové války hlavně na ochranu vzácných sobolů a bajkalských tuleňů. Na jejím vzniku měl velký podíl rakouský občan českého původu žijící v Rusku Zenon Svatoš.
Rodina Svatošových pocházela z Luže na Chrudimsku, její příslušníci se do Ruska přistěhovali roku 1881. Žili v Novorossijsku a pak v kozácké stanici Krymskaja, kde se Zenon Svatoš narodil. Rodiče mu brzy zemřeli, a proto byl vychováván u příbuzných v Simferopolu na Krymu. Zde získal i své jediné vzdělání – vystudoval reálku. Mnohem více jej zajímala zoologie a cestování po dalekých krajích. Už během prvního desetiletí našeho století Svatoš navštívil ruskou střední Asii, konkrétně Bucharský chanát.
V roce 1911 byl Svatoš vyzván, aby se zúčastnil expedice zoologického muzea petrohradské Akademie věd do Afriky. Vedl ji kníže A. K. Gorčakov a Svatošovým úkolem bylo lovit a preparovat zvířata pro muzejní sbírky. 25. 11. 1911 expedice vyplula z Marseille a přes Suez se po osmnáctidenní plavbě dostali do Mombasy v Keni. Její členové potom vlakem pokračovali do Nairobi. Odtud podnikali kratší lovecké výpravy do okolí – k řekám Tsavo a Tana, pod Kilimandžáro, do Fort Hallu či do pohoří Itanha. Gorčakovova expedice pro muzeum získala přes 130 zvířat, Svatoš navíc připravil přes 80 lihových preparátů a nasbíral asi 7 000 kusů hmyzu.
Brzy po návratu z Afriky, ještě v roce 1912, se Svatoš účastnil expedice na druhý konec světa, do polárních krajů. Stal se zoologem výpravy V. A. Rusanova, která měla za úkol provést přírodovědný výzkum souostroví Špicberky. Během plavby lodi Herkules Svatoš zkoumal mořské ptactvo Arktidy a faunu Severního ledového oceánu. Během zpáteční cesty velitel vyslal tři členy expedice, mezi nimi i Svatoše, se sbírkami z poloostrova Kola do Sankt Petěrburku. Rusanov se rozhodl pokračovat Severní mořskou cestou k východu, na Dálný východ však nikdy nedopluli. Pozůstatky tragicky ukončené expedice byly nalezeny až po 20 letech na pobřeží poloostrova Tajmyr.
Svatoš se vrátil do Sankt Petěrburku a žil zde následující dva roky, než se vypravil na svou čtvrtou cestu. Byl přidělen do Barguzinské sobolí expedice, kterou vedl G. G. Doppelmaier. V červnu 1914 byla výprava v Irkutsku, koncem měsíce pak v Barguzinu na východním břehu Bajkalského jezera. Následující dva roky Doppelmaier podnikal výpravy do takřka neznámé části Sibiře, k řekám Bol’šoj, Šumilicha a Čiverkuj a do Barguzinského pohoří. Některých cest se zúčastnil i Svatoš, který také zpracovával sbírky expedice. Zajímali ho zejména soboli a tuleni. Zároveň expedice shromažďovala údaje k vyhlášení rezervace, která vznikla rozhodnutím irkutského gubernátora 17. 5. 1916. Svatoš se stal jejím vědeckým pracovníkem.
Zbytek života zasvětil Svatoš Barguzinské rezervaci, v letech 1924–45 byl jejím ředitelem. O sibiřské přírodě napsal desítky vědeckých prací a celou oblast důkladně prozkoumal. Do Evropy se nikdy nevrátil, i poslední léta života strávil v Barguzinu jako pracovník obvodního pedagogického kabinetu. Zemřel nečekaně, uprostřed pilné práce. Nikdy nezískal vysokoškolské vzdělání ani tituly, ale pro poznání Sibiře udělal tolik, jako málokdo jiný.
Dnes patří Barguzinskij zapovědnik k nejpřísněji chráněným oblastem na světě. Mezi těch několik šťastlivců, kteří měli v poslední době štěstí zkoumat bajkalské tuleně, patří i mladý slovenský biolog Peter Vršanský.
• Janský B.: Bajkal, perla Sibiře. Praha 1989, s. 130–135.
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
